Návštěva u „holiče“

Konečně jsem dal dohromady i já něco a tady je náš první příspěvek česky.
Jak víte, Ameriku a Američany mám rád (vždyť jsem si tu nejlepší z nich vzal i za ženu, že?:-), ale nějak mě návštěva u holiče trochu překvapila. Asi proto, že jsem si vybral opravdové, domorodé a hodně staré kadeřnictví. Abych byl přesný, nebylo to kadeřnictví, ale „barbershop“, což je specifický výraz pro pánské „kadeřnictví“. Představa toho, že budu hýčkán skončila, když jsem uviděl křeslo na kterém sedělo snad od roku 1940 alespoň 20.000 pánů! Nu což, historická zkušenost, řekl jsem si. Rozhlédl jsem se po místnosti a uvědomil jsem si že salón, který jsem navštěvoval v Brně byl luxusní sultánova komnata oproti tomu kde jsem právě seděl. Prázdné, holé a zašedlé stěny, po zemi rozházené krabice, na jedné ze stěn visel historický telefon, vedle mě ještě jedno křeslo s podobnou historií jako to moje, na jedné straně místnosti zrcadlo, do kterého se nemůžu dívat (vysvětlím později) a na druhé straně řada starých dřevěných židlí. Ve výloze několik let nedotčený nápis „Barbershop“.

Rozhodoval jsem se delší dobu, jestli nemám raději počkat až na léto a pak s dlouhými vlasy zaskočit tak na hodinku do kadeřnictví v Brně, ale to neprošlo! Tak jsem to risknul.
Paní byla moc vstřícná, to jo, ale první mě šokovala tím, že mě otočila směrem k ostatním čekajícím na sestřih a začala mě stříhat bez toho aniž bych se byť jedinkrát viděl v zrcadle! Ještě před tím se ale zeptala jak bych to chtěl ostříhat. Jelikož to byla rodilá jižanka, měl jsem problémy jí rozumět (ona mě asi taky), ale přesto jsem pochopil co chce a popsal jak si sestřih představuji. To ale neprošlo, byl jsem dotázán zda chci ostříhat vrch, boky i zadek (samozřejmě pořád mluvím o hlavě:-). To mě zaskočilo. „Že by tady měli bohatější výběr“, řekl jsem si. Žil jsem totiž v domnění, že to vše na sebe navazuje a že by mě snad ani nikdo neostříhal jen vrch a zadek a boky nechal ladem. No nakonec jsme se domluvili a paní to rozjela. Byla tam se mnou i Amy a Adélka. Amy postupně měnila tvář až nakonec odešla…
Jenže já se pořád neviděl, tak jsem pevně doufal, že Amy odešla, protože ji to nudilo.
Strojek paní taky nakonec vytáhla a použila na konečné doladění, ale tak nějak divně s ním kolem mě lítala. Vlastně ne ona, to já! Ono totiž to křeslo mělo páku, do které vždycky paní kadeřnice velmi šikovně a zkušeně kopla nebo uhodila svojí silnou paží a já se otočil do pozice kde mě chtěla mít. Ona sama se skoro z místa ani nepohnula. To pro mě taky byla novinka. Bral jsem to jako bonus – za stejnou cenu jsem se povozil i na kolotoči!
Když už i strojek dokonal svoji práci, byl jsem konečně přece jen představen zrcadlu. No…
Z křesla jsem neupadnul. Prostě jsem si řekl: „Až si hlavu umeju, tak si to sedne“. Bylo tomu asi tři týdny co jsem se nechal ostříhat a sedlo si to!
Za 10 Amerických dolarů jsem měl zkušenost k nezaplacení!

Prosím neberte to tak, že by tady snad kadeřníci neuměli stříhat. Prostě platí jiný kraj, jiný mrav. Taky jsem zjistil později, že tento „barbershop“ je navštěvován hlavně domorodou a to černošskou komunitou a oni všichni pánové jsou většinou “dohola“. No, pro příště vím kam nejít!

To byla moje první zkušenost se stříháním tady v USA. Budu se snažit zase někdy napsat o jiné zkušenosti. Téma už mám: „Rybaření na otevřeném oceánu“.

Těším se v létě na návštěvu a doufám, že nepřijedu s příliš dlouhými vlasy:-)
Leoš